Where My Thoughts Take me

Nevím, zda je vtipné nebo smutné, jak se 1x do roka vrátím s příslibem, že se k blogování vrátím. Slova, že se ze svých pocitů potřebuji vypsat, myslím vážně. Avšak realita solidně pokulhává. Kdyby se tak mé myšlenky dokázaly zapisovat samy. Nejlépe je totiž umím sesumírovat těsně před spaním. Mám toho spoustu, co bych chtěla probrat. Jenomže je těžké si to všechno utřídit a najít ten správný bod, kde bych měla začít. Zkusím to tedy sepsat v několika řádcích a třeba se dočkáme i samostatných článků, kde jednotlivá témata rozeberu tak, jak si právem zaslouží. 

Chybí mi starý blogový svět a mí online přátelé, s kterými jsem si byla schopná psát dlouhé hodiny. Už ani nevím, kdy jsem naposledy seděla za počítačem a aktivně chatovala. Má komunikace se skládá z občasných odpovědí na zprávy, které se trousí, jak kdyby místo pomocí internetu ke mě přilétávaly prostřednictvím sovy. Obvykle mi samotné trvá odpovědět, ale i když by ta chuť byla, tak ostatní nemají čas. Jednou za čas by ale takové pokecání bodlo.

V mnoha předchozích článcích jsem narážela na určitou situaci a stále není úplně za mnou. Upřímně věřím, že ty nejhorší dny jsou už pryč, ale i tak si občas postesknu. Momentálně držím otěže spíš já a rozhodla jsem se zahájit taktiku nenápadného ústupu. Strach z další dávky bolesti je silný. 

Jenže tato bolest nečíhá z jediného kouta. Za ty roky se objevily i další lidé v mém životě, kteří mi přinesly úsměv na tváři i slzy. V současné situaci se držím zpátky celkově, ale nejsem si jistá, jak dlouho to vydrží. Stýská se mi. 

Zrovna nedávno se v mém životě objevila další osoba. Vypadá fajn, rozumíme si, máme společné koníčky,.. ale i tak ta konverzace trošku vázne. Oba se snažíme ji nějakým způsobem udržovat a zatím to není na sílu, jenže jak dlouho to může vydržet? Navíc můj problém s fixací na druhé nemůžu přehlížet. Vidím, jak už se pomalým tempem blíží a já se stanu zase zranitelnější. 

Také vzpomínám na své mládí. Co utvořilo mou osobnost. Proč mám strach z toho a tamtoho. Proč ten nedostatek sebedůvěry. Přes jaké brýle pohlížím na svět. Najdu někoho, kdo mě dokáže pochopit? 

Darkness ღ

This Is Not Wonderland

Myslela jsem si, že blogový svět jsem nechala už dávno za sebou. Neměla jsem v plánu se do něj vracet. Možná se jenom na chvilku ohlédnout za sebe a zavzpomínat. Ale dnes tu opět stojím a otevírám novou kapitolu, aniž bych tušila, jak dlouhá a obsáhlá bude. 

Můj život se přirozeně mění a vyvíjí, avšak ne úplně tím způsobem, jakým bych si přála. Přichází nové problémy a obavy, ale už tu není nikdo, kdo by mě chytl za ruku a vedl mě dál. Nemůžu už spoléhat na druhé, že za mě mé problémy vyřeší, ani na ně nemohu házet vinu za to, že mě vtlačili do něčeho, o co jsem nestála. Mám své slovo a musím ho vyřknout, ale bojím se. Možná proto se obracím zpátky do minulosti.. protože nechci žít přítomností. 

V blogovém světě jsem strávila mnoho času. Ačkoliv toto období vnímám jako plné bolesti a smutku, z nějakého důvodu si přeji, abych se do něj mohla aspoň na chvíli vrátit. Je to pro mě známé prostředí, kde se umím pohybovat a tuším, co mohu očekávat. Obvykle jsem se ze svých pocitů vypsala, což mi přineslo určitou dávku úlevy. Mé problémy to nikdy nevyřešilo (navíc mám tendenci se negativních myšlenek držet zuby nehty), ale i malá útěcha se počítá. 

Zkoušela jsem si psát deníček.. několikrát.. vždy na něm skončila větší vrstva prachu, než na mém blogu. Takže jsem zase tady. Potřebuji si utřídit myšlenky a pak je přenesu na virtuální papír. Snad budu mít trochu štěstí a někdo si mé výlevy přečte, protože je fajn vědět, že v tom nejsem sama. 

Darkness ღ

I won't stay anymore

Myslela jsem si, že možná už je tahle kapitola za mnou. Necítila jsem potřebu v tom dál pokračovat. Jenže všechno se mění. Opět zůstala nevyřčená slova, která je nutné přenést na papír, aby jejich tíha nebyla tak neúnosná. Ne vždy mi přijde jako správné rozhodnutí vyslat myšlenky k tomu, koho se týkají. Někdy je třeba je vyslovit bez udané adresy. 

Mám pocit, že v mé hlavě se toho stalo tolik, ale v reálném životě se mnoho nezměnilo. Hledám jiný přístup, které by nebyl tolik trýznivý. Vždy jsem se strašně snažila udržet si ostatní ve své blízkosti. Někdy i za cenu velké bolesti. Přesto se mi to mnohokrát nepovedlo a mé úsilí vyšlo vniveč. Dnes na to začínám pohlížet trochu jinak. Samozřejmě nechci, aby lidé ode mě odcházeli, ale nehodlám jim už dál neustále ustupovat jen proto, aby mi stejně vmetli nějakou mou chybu do očí. Až moc rádi přehlížejí ty dobré věci, když se jim to zrovna nehodí. A já už to vzdala. Pro svoje dobro. Musím jít dál, ať už ostatní mě chtějí doprovázet nebo se rozhodnou pro svou vlastní cestu. Držet je nemá smysl a akorát mě to zpomaluje. Potřebuji nalézt svůj vlastní smysl života a štěstí. Pro ostatní už hořet nebudu. 

Darkness ღ

Cold Soul, Warm Heart

Věděla jsem, že se tohle stane. Tušila jsem, že mé srdce vzplane a zároveň má duše zamrzne. Zamíchala jsem karty, ale nevím, jak hrát. Mám jít na jistotu nebo riskovat všechno? Otázka je, zda mohu získat víc nebo mi zůstanou jen oči pro pláč.

Ach jo, nevím, ani jak se mám cítit. Co je skutečné a co je pouhý klam? S tebou jsem veselá, směji se a přeji si něco víc. Jenže o samotě o všem pochybuji. Jaká by byla má skutečná reakce, kdyby se má tajná přání přeci jen vyplnila? 

Dříve bych z toho měla nejspíš ohromnou radost, ale teď váhám. Možná to bude tím, že jsem k tobě ztratila důvěru. Strašně moc (ač je to chyba) bych ji k tobě chtěla znovu nalézt, ale vím, že mě v nejtemnější chvíli necháš spadnout a opět mě opustíš. Zůstanu ležet na zemi v kaluži krve a se slzami v očích, dokud znova nepochopím, že mě nepřijdeš zvednout a má zranění neošetříš. A v tu chvíli si uvědomím, že mám vlastně strach. Co když tě vůbec neznám? Co když se dokážeš přetvařovat stejně jako já? Nevím, co si počít se svými pocity. Čekám, kdy mě to roztrhá a pak led se spojí s ohněm.. 

Darkness ღ

I'm lost somewhere in my feelings

Čas plyne a málokdy se zastaví - jen v těch nejnevhodnějších chvílích. Jen tehdy, kdy prim hraje utrpení, se čas zdá býti nekonečným. Ale co když vlastně nevíte, zda vás něco vážně tolik bolí nebo je to jen pouhý přelud, o kterém se přesvědčujete, že je skutečný?

Stáhla mě divá řeka, ve které jsem se topila a hledala cestu ke břehu. Avšak nakonec jsem se vždy nechala unést nesmlouvavým proudem pryč od svého osvobození. Bránila jsem se? Pochybuji, že tak by se mé počínání dalo nazvat. 

Měla jsem to všechno hodit za hlavu a jít dál. Proč jsem se tehdy rozhodla zatnout zuby a bojovat o to, o co nikdo jiný nestál? Proč jsem si rozhodla přivádět další bolest s nejistým výsledkem? Možná jsem prostě nepoučitelná a nedokázala jsem přijmout skutečnost (nebo možná ve skrytu duše doufám, že tohle všechno má svůj smysl a ta trnitá cesta vede k vytouženému cíli). Jsem jak děcko, které si hraje se sirkami, nedbá varování a až pozdě zjistí, že může ublížit nejen sobě, ale i lidem kolem. A víte, co je ironie? Já vlastně ani nevím, jestli toho cíle chci dosáhnout. Netuším, po čem toužím, nebo si to nechci přiznat. Všechno je tak zmatené a neuspořádané.. nedává to smysl (nebo ano?) a já se mezi tím ztrácím.

Ztrácím se v představách, kdy se na mě s porozuměním podíváš a konečně pochopíš. Pomalu se ke mě natáhneš a sevřeš mě ve svém objetí. Vnímám tvé teplo a vdechuji tvou úžasnou vůni. Bez rozmyslu mě políbíš na čelo a pošeptáš mi těch pár sladkých slov, které potřebuji tolik slyšet. Na chvilku hodím veškeré starosti za hlavu a jsem šťastná. Tohle je ta chvíle, která by měla být nekonečná.

Je to ale jenom představa a ve skutečnosti netuším, co se za zavřenými dveřmi zítřejšího dne doopravdy skrývá. Bojím se vykročit a jít dál. Nevím, zda zvládnu být usměvavá nebo mě přepadne smutek. Nevím, zda mám být za tuhle příležitost vděčná nebo zda mi přibydou další jizvy. Ať už je to jakkoliv, dámy a pánové, držte si klobouky, protože já se chystám ponořit do rozbouřeného moře.

Vaše Darkness ღ

Let Me Breathe

Dlouho jsem nenapsala ani řádku, ale nebylo to tím, že bych neměla nebo snad nevěděla, co říct. Ale kdykoliv jsem položila prsty na klávesnici, nemohla jsem je přimět k pohybu. Motaly se v nesourodém rytmu a věty nedávaly smysl. Pak už jsem se o to ani nesnažila, když jsem zjistila, že mé počínání je jednoduše marné a rovnou odsouzené k neúspěchu. Mám toho tolik na srdci, ale ztrácím se v tisíci pomyslných uličkách a netuším, kam mě která zavede. 

Po mnoha útrapách jsem si konečně vybojovala to, po čem jsem tolik toužila (?), ale teď nevím, jak si mám dál počínat. Myslela jsem, že budu spokojenější, ale mé pocity nejsou stejné jako dřív. Necítím to teplo, bezpečí ani vnitřní klid. Zbyl jen vlahý závan toho, co kdysi bylo. Jsem nervózní a o všem pochybuji. Možná to je následek mé ztracené důvěry. Ale co když se jedná jen o pomíjivý okamžik? Za pár měsíců může být všechno jinak. A tak nevím, kterého lana se chytit, protože se obávám, že se se mnou přetrhne. 

Bojím se být šťastná a mít z čehokoliv radost, jelikož vím, že za každým rohem číhá někdo, kdo mi uštědří další a další dávku ledové sprchy. A tak dělám a prociťuji různé věci (i ty nereálné), abych se alespoň na chvíli oprostila od reality, ve které se mi těžko dýchá a žije.

Vaše Darkness ღ

Grisha Trilogy - Review

O existenci trilogie Griša jsem se dozvěděla díky knižní sérii Šest vran, která prošla mýma rukama jako první. Po dočtení Vran jsem se tedy rovnou pustila do příběhu, jež jim předchází, abych si doplnila chybějící znalosti. Musím se přiznat, že mě trochu mrzelo, když se v ději objevily postavy, s kterými jsem se mohla už dříve seznámit a dát si dohromady některé souvislosti. Avšak nevadí.. můžu si to propojit zpětně. :) 

Hned u knihy Světlo a stíny se dostavilo malé zklamání. Dějově se jedná poněkud o klišé. Hlavní hrdinka začíná jako nikdo a nešťastnou náhodou se dozví, že se v ní skrývá vzácná síla a brzy se stává nadějí veškerého lidstva. Samozřejmě nechybí trable s kluky a Alina netuší, s kým dřív skočit do postele. Na druhou stranu svět je vymyšlený moc hezky. Bavilo mě Alinino vzdělávání, hrátky s Temnyjem a i tak nějak předvídatelné zvraty. Užila jsem si několik spokojených večerů a s očekáváním otevřela druhý díl..

Bouře a vzdor (bohužel) působí spíše jako vyplnění času před velkým finále. Akce je až proklatě málo a většinu času se Alina připravuje na boj a zároveň řeší problémy v ráji. Ačkoliv se mi opět četlo dobře, uvědomění, že se za celou knihu toho nic moc neudálo, mě nutí hodnotit o něco hůře. Velkým překvapením a osvěžením pro mě byl Nikolaj. 

Posledním dílem je Zkáza a naděje, kde jsem se konečně dočkala většího přídělu akce a napětí. Řekla bych, že se jedná o nejpovedenější část a pěkné zakončení celého příběhu. Dostalo se jak na zvraty, tak i na očekávané momenty.