Let Me Breathe

Dlouho jsem nenapsala ani řádku, ale nebylo to tím, že bych neměla nebo snad nevěděla, co říct. Ale kdykoliv jsem položila prsty na klávesnici, nemohla jsem je přimět k pohybu. Motaly se v nesourodém rytmu a věty nedávaly smysl. Pak už jsem se o to ani nesnažila, když jsem zjistila, že mé počínání je jednoduše marné a rovnou odsouzené k neúspěchu. Mám toho tolik na srdci, ale ztrácím se v tisíci pomyslných uličkách a netuším, kam mě která zavede. 

Po mnoha útrapách jsem si konečně vybojovala to, po čem jsem tolik toužila (?), ale teď nevím, jak si mám dál počínat. Myslela jsem, že budu spokojenější, ale mé pocity nejsou stejné jako dřív. Necítím to teplo, bezpečí ani vnitřní klid. Zbyl jen vlahý závan toho, co kdysi bylo. Jsem nervózní a o všem pochybuji. Možná to je následek mé ztracené důvěry. Ale co když se jedná jen o pomíjivý okamžik? Za pár měsíců může být všechno jinak. A tak nevím, kterého lana se chytit, protože se obávám, že se se mnou přetrhne. 

Bojím se být šťastná a mít z čehokoliv radost, jelikož vím, že za každým rohem číhá někdo, kdo mi uštědří další a další dávku ledové sprchy. A tak dělám a prociťuji různé věci (i ty nereálné), abych se alespoň na chvíli oprostila od reality, ve které se mi těžko dýchá a žije.

Vaše Darkness ღ