I'm lost somewhere in my feelings

Čas plyne a málokdy se zastaví - jen v těch nejnevhodnějších chvílích. Jen tehdy, kdy prim hraje utrpení, se čas zdá býti nekonečným. Ale co když vlastně nevíte, zda vás něco vážně tolik bolí nebo je to jen pouhý přelud, o kterém se přesvědčujete, že je skutečný?

Stáhla mě divá řeka, ve které jsem se topila a hledala cestu ke břehu. Avšak nakonec jsem se vždy nechala unést nesmlouvavým proudem pryč od svého osvobození. Bránila jsem se? Pochybuji, že tak by se mé počínání dalo nazvat. 

Měla jsem to všechno hodit za hlavu a jít dál. Proč jsem se tehdy rozhodla zatnout zuby a bojovat o to, o co nikdo jiný nestál? Proč jsem si rozhodla přivádět další bolest s nejistým výsledkem? Možná jsem prostě nepoučitelná a nedokázala jsem přijmout skutečnost (nebo možná ve skrytu duše doufám, že tohle všechno má svůj smysl a ta trnitá cesta vede k vytouženému cíli). Jsem jak děcko, které si hraje se sirkami, nedbá varování a až pozdě zjistí, že může ublížit nejen sobě, ale i lidem kolem. A víte, co je ironie? Já vlastně ani nevím, jestli toho cíle chci dosáhnout. Netuším, po čem toužím, nebo si to nechci přiznat. Všechno je tak zmatené a neuspořádané.. nedává to smysl (nebo ano?) a já se mezi tím ztrácím.

Ztrácím se v představách, kdy se na mě s porozuměním podíváš a konečně pochopíš. Pomalu se ke mě natáhneš a sevřeš mě ve svém objetí. Vnímám tvé teplo a vdechuji tvou úžasnou vůni. Bez rozmyslu mě políbíš na čelo a pošeptáš mi těch pár sladkých slov, které potřebuji tolik slyšet. Na chvilku hodím veškeré starosti za hlavu a jsem šťastná. Tohle je ta chvíle, která by měla být nekonečná.

Je to ale jenom představa a ve skutečnosti netuším, co se za zavřenými dveřmi zítřejšího dne doopravdy skrývá. Bojím se vykročit a jít dál. Nevím, zda zvládnu být usměvavá nebo mě přepadne smutek. Nevím, zda mám být za tuhle příležitost vděčná nebo zda mi přibydou další jizvy. Ať už je to jakkoliv, dámy a pánové, držte si klobouky, protože já se chystám ponořit do rozbouřeného moře.

Vaše Darkness ღ

Let Me Breathe

Dlouho jsem nenapsala ani řádku, ale nebylo to tím, že bych neměla nebo snad nevěděla, co říct. Ale kdykoliv jsem položila prsty na klávesnici, nemohla jsem je přimět k pohybu. Motaly se v nesourodém rytmu a věty nedávaly smysl. Pak už jsem se o to ani nesnažila, když jsem zjistila, že mé počínání je jednoduše marné a rovnou odsouzené k neúspěchu. Mám toho tolik na srdci, ale ztrácím se v tisíci pomyslných uličkách a netuším, kam mě která zavede. 

Po mnoha útrapách jsem si konečně vybojovala to, po čem jsem tolik toužila (?), ale teď nevím, jak si mám dál počínat. Myslela jsem, že budu spokojenější, ale mé pocity nejsou stejné jako dřív. Necítím to teplo, bezpečí ani vnitřní klid. Zbyl jen vlahý závan toho, co kdysi bylo. Jsem nervózní a o všem pochybuji. Možná to je následek mé ztracené důvěry. Ale co když se jedná jen o pomíjivý okamžik? Za pár měsíců může být všechno jinak. A tak nevím, kterého lana se chytit, protože se obávám, že se se mnou přetrhne. 

Bojím se být šťastná a mít z čehokoliv radost, jelikož vím, že za každým rohem číhá někdo, kdo mi uštědří další a další dávku ledové sprchy. A tak dělám a prociťuji různé věci (i ty nereálné), abych se alespoň na chvíli oprostila od reality, ve které se mi těžko dýchá a žije.

Vaše Darkness ღ